Proto jsme se pokusili – my dosud žijící pamětníci – shromáždit a sepsat alespoň útržky z osudů našich prarodičů, rodičů, sourozenců i nás samotných, dokud ještě jsme schopni zavzpomínat a předat životní příběhy s přáním, aby si naši potomci se zájmem pročítali kousek historie našeho rodu Řeháků.

My jim můžeme jen popřát šťastnou budoucnost a doufat, že se mezi nimi najdou nadšenci, kteří budou v naší práci pokračovat ...

2. RODOKMEN RODINY ŘEHÁKOVY

3. ROD ŘEHÁKŮ

Rod Řeháků má kořeny ve Východočeském kraji. Náš prapradědeček Jiří Řehák byl chalupníkem ve Lhotě Bolehošťské čp.7. Za manželku si vzal Dorotu, rozenou Zvoníčkovou, bytem též ve Lhotě Bolehošťské. Datum jejich narození neznáme, ale pravděpodobná jsou třicátá léta 19. století.

Jejich syn, náš pradědeček, se jmenoval Josef Řehák. Bydlel v Bolehošti čp. 28 s manželkou Marií, rozenou Potočkovou z Křivic čp. 8. Jejími rodiči byli Jan Potoček a Anna, rozená Kašparová z Křivic čp. 51. Měli dva syny (o ostatních dětech nevíme): Karla, ten žil s rodinou v Hradci Králové, a Josefa, našeho dědečka (23.2.1874 - 28.5.1953).

Bydlel s rodiči v Bolehošti a vyučil se zednickému řemeslu. V roce 1898 se oženil s Otílií Kurkovou ze Žiželic čp.164 (1877 - 1932), naší babičkou. Jejími rodiči byli František Kurka, zámečník v Žiželicích, syn Jana Kurky a Marie, rozené Kučerové, a Barbora, rozená Petrovická ze Žiželic čp. 143, dcera Františka Petrovického a Terezie, rozené Pikardové.

Po svatbě se manželé Řehákovi s prvorozenou dcerkou Annou (1896) přestěhovali do hájovny na Dolním Spáleništi čp.7. Josef totiž vstoupil do služeb zámeckého pána na Opočně Colloredo - Mansfelda jako lesní hajný. Narodily se jim další děti: Josef (1899), Anežka (1901), Otílie (1902), Václav (1904?), Bohumír (1906), Karel (1909), Jaromír (1910), Josefa (1911) a Hubert (1919). Po 1. světové válce se rodina přestěhovala do Opočna - Zárybnic a potom do hájovny v Ledcích, kam byl Řehák přeložen.

Podle vzpomínek dětí a vnoučat a podle zachovaných fotografií byl děda Josef vyšší postavy, štíhlý, s plnovousem, jak se na správného hajného, později nadlesního, patřilo. Byl rázný a přísný, rodinu řídil pevnou rukou, třebaže většinu času trávil pochůzkami po svém revíru. Děti ho poslouchaly bez odmluvy a nejmenší vnoučata se ho bála. Zakládal si na tom, že všem jeho synům byl při křtu za kmotra hrabě Colloredo - Mansfeld. Čtyři z nich si později vybrali lesnictví jako celoživotní povolání. Ještě jako důchodce, to už bydlel na Mitrově - Polánkách, dohlížel jako šafář na práci žen ve dvoře. Zemřel v devětasedmdesáti letech na srdeční kolaps.

Babička Otílie prý byla krásná a velmi hodná. Časté porody se podepsaly na jejím zdraví. Zemřela na rakovinu dělohy v pětapadesáti letech.

4. MEDAILONY SOUROZENCŮ ŘEHÁKOVÝCH

4.1. ANNA ŘEHÁKOVÁ, provdaná Votroubková

Textové pole: (29.12.1896 – 21.10.1980)

Nejstarší z dětí manželů Řehákových Anna se narodila ve Lhotě Bolehošťské čp.78. Rodina se přestěhovala do hájovny v Dolním Spáleništi čp.7. Otec pracoval jako lesní hajný na panství Colloredo - Mansfelda, matka se starala o domácnost. Děti ze Spáleniště – tedy i Anna – chodily do školy v Dobrém.

Jak Anně přibývali sourozenci, musela stále víc pomáhat v domácnosti i s dětmi. Po ukončení povinné školní docházky se učila šít u paní Maličké v Domašínské ulici v Dobrušce. V roce 1920 se provdala za Josefa Votroubka (1889), syna zemědělce ze Spáleniště. Na hospodářství zůstal jeho bratr Jan, Josef se vyučil klempířem. Pracoval v Trutnově, v Praze, ve Vídni. První světovou válku prožil v Haliči, Slovinsku a v Chorvatsku. Po válce šel na jeden rok do četnické školy do Prahy. Ustanoven byl na četnickou stanici do Litomyšle. Sem si přivedl manželku. Anna se starala o domácnost a o výchovu dvou dětí. Dcera Helena se narodila v roce 1921, syn Miroslav v roce 1923.

Po absolvování dalšího roku četnické školy pro velitele stanic (1927) byl manžel ustanoven jako vrchní četnický strážmistr do Tatobit v okrese Semily. Rodina se často stěhovala: do Plavů (v září 1938 byly zabrány do Sudet), do Zásady a na podzim roku 1939 do Železnice u Jičína. Tam byl Josef velitelem až do února 1948, kdy dostal dekret, že nemůže být členem SNB, protože byl četníkem za 1. republiky a za Protektorátu. Takhle odcházeli všichni. Byl velmi nešťastný, cítil to jako hroznou křivdu. Hodně se tím trápil.

Koncem roku 1948 se rodina přestěhovala do Tanvaldu. Josefovi chyběl do důchodu jeden rok. Dostával jen nepatrnou částku, musel brigádničit. Pracoval jako skladník a nakonec jako vrátný v nemocnici. Ztratil motivaci pro další život a 28.11.1953 jej sám ukončil ve věku čtyřiašedesáti let.

Anna se dožila čtyřiaosmdesáti a poslední dva roky strávila v rodině dcery Heleny v Tanvaldě. Zradilo ji srdce...

4.2. JOSEF ŘEHÁK

Textové pole: (7.7.1899 – 12.8.1976)

Pepa se narodil na Dolním Spáleništi čp.7 jako druhé dítě - první syn - manželů Řehákových. Do školy chodil v Dobrém a v Dobrušce. Potom navštěvoval Hospodářskou zimní školu v Opočně, zemědělský a kruponářský kurz. Stal se rolníkem.

V roce 1919 koupil chalupu na nedalekých Pasekách a hospodařil zde asi na pěti hektarech. Roku 1920 si sem přivedl nevěstu, Josefu Ježkovou (1906) ze Studánky. I ona pocházela z rodiny zemědělců. Svou usedlost průběžně dostavovali a zvelebovali. Největší zálibou obou manželů bylo hospodářství a zvířata. Tedy práce a zase práce... Za devět let se jim narodila dcera Olga (1929). Porod proběhl doma, jak bylo tenkrát zvykem.

Život na Pasekách plynul klidně, v souladu s přírodou, ročním obdobím a odpovídajícími zemědělskými pracemi. Rodina měla i v době krize, i za války zajištěno alespoň živobytí! Dcera vystudovala střední zdravotní školu a v roce 1953 se provdala za lesního inženýra Václava Černého. Mladá rodina žila v Praze na Vinohradech, ale volný čas trávila na Pasekách. Rodiče Řehákovi se těšili z vnuka Václava (1956).

Za krásného srpnového dne roku 1976 vyšel Josef do polí obhlédnout hospodářství. Zde ho postihl infarkt a lékařská pomoc byla marná. Bylo mu 76 let. Manželka Josefa pobývala na Pasekách sama, Olžina rodina se sem často vracela. Po krátkém pobytu v opočenské nemocnici zemřela v r. 1985 na mozkovou mrtvici. Oba jsou pochováni na hřbitově v Dobrušce.

4.3. ANEŽKA ŘEHÁKOVÁ, provdaná Cekulová

Textové pole: (14.1.1901 – 1948)

Anežka, třetí dítě Řehákových, se narodila ve Lhotě Bolehošťské, pokřtěna byla v Přepychách.

Dětství prožila v hájovně na Spáleništi, školu navštěvovala v Dobrém. Pomáhala mamince v domácnosti, protože přibývali další sourozenci.

V roce 1930 se v Třebechovicích p. Orebem provdala za Jána Cekula (1894) ze Zbora na Slovensku, který byl v té době zaměstnán jako lesní dělník. Pocházel z rolnické rodiny. Za svědka na svatbě jim byl otec Josef a bratr Jaromír. V té době bydleli spolu s Anežčinými rodiči a mladšími sourozenci v hájovně v Ledcích čp.1. Roku 1931 se jim narodil syn Karel. Maminka zůstala v domácnosti a pomáhala pečovat o nemocnou babičku Otilku. Po šesti letech však sama vážně onemocněla s páteří. Celých jedenáct let byla upoutána na lůžko. Ján se staral o domácnost i o nemocnou ženu. Pracoval jako zámecký zahradník v Opočně, bydleli v Zárybnicích. Po Anežčině smrti (1948) se přestěhoval do letohrádku v zámecké zahradě.

Syna Karla vzal k sobě už v roce 1937 děda Josef Řehák. Bydleli spolu na Mitrově. Chlapec totiž začal chodit do školy v Třebechovicích p. O. a spojení z Polánek bylo příhodnější. Jan přežil manželku o pět let. Zemřel 26.5.1953, děda Josef dva dny po něm. 30.5.1953 se konal jejich společný pohřeb. Sešla se na něm většina Řehákových dětí, které jinak úzké příbuzenské styky neudržovaly. Pro zajímavost – v těch dnech došlo k měnové reformě a byl problém pohřeb zaplatit v nových penězích. Nakonec největší část nákladů na sebe vzal syn Josef, rolník z Pasek. Strýc Ján Cekul i děda Josef Řehák jsou pochováni v rodinné hrobce na hřbitově v Ledcích.

4.4. OTÍLIE ŘEHÁKOVÁ, provdaná Železná

Textové pole: (16.10.1902 – 10.6.1982)

Otilka se narodila ve Lhotě Bolehošťské, ale vyrůstala se svými sourozenci v hájovně na Spáleništi u Dobrušky. Školu navštěvovala v Dobrém. Spolu se sestrou Annou pomáhala mamince s péčí o mladší sourozence.

V roce 1926 se provdala za Bohuslava Železného (1902) ze Žiželic, povoláním preparátora, opravoval přírodopisné sbírky. Seznámila se s ním v době, kdy žila nějaký čas u tety Kloubcové, sestry své maminky, v Žiželicích. Otílie byla v domácnosti a starala se o tři děti: Bohuslavu (1926), Bohuslava (1932) a Irenu (1933). Kromě toho pomáhala i manželovi. On měl nejen svou práci preparátora, kterou velmi miloval a provozoval na hlubokých znalostech oboru, ale i mnoho koníčků. Rád rybařil – byl porybným v Žiželicích – choval včely, vázal knihy. Zemřel v r. 1979.

Jeho manželka byla tichá, neprůbojná, velice pracovitá a svou rodinu nade všechno milovala. Bylo jí líto, že se zpřetrhaly styky s ostatními sourozenci. Ke konci života bydlela u dcery Ireny Pilařové v Trutnově. Postihla ji mozková příhoda a zemřela na srdeční slabost rok před svými osmdesátými narozeninami.

4.5. VÁCLAV ŘEHÁK

Textové pole: (1904 ? - ?)

Bohužel se nepodařilo najít Václavovy potomky, proto následující údaje jsou jen útržky vzpomínek jeho synovce Karla Cekula.

Podle pravděpodobného roku narození vyrůstal se svými sourozenci na Dolním Spáleništi v hájovně a do školy chodil v Dobrém.

Je zachycen na svatební fotografii své sestry Anežky z roku 1930. Štíhlý, vysoký, hezký mladík, ale nikdo z nás neví, čím se vyučil nebo co vystudoval, kde pracoval ...

Prý podnikal v Praze, měl tam mít sběrnu odpadových surovin. Oženil se, jeho mladá žena bydlela na konci války v Polánkách nad Dědinou. Narodil se jim syn Václav.

Po osvobození opět podnikal, tentokrát v Moravském Berouně. Onemocněl tuberkulózou a na tuto nemoc zemřel.

Snad se časem podaří jeho příbuzné na Moravě najít a doplnit stránku novými údaji.

4.6. BOHUMÍR ŘEHÁK

Textové pole: (5.11.1906 - 8.7.1980)

Bohumír se narodil na Dolním Spáleništi čp.7 jako šesté dítě v rodině panského hajného Josefa Řeháka a Otílie, rozené Kurkové. Spolu s ostatními sourozenci navštěvoval školu v Dobrém.

Vyučil se puškařem u firmy Dušek v Opočně a několik let tam pracoval. Byl velmi zručný, jak o tom píše jeho syn Jaromír v kapitole „ Z našich vzpomínek“.

V roce 1932 se oženil s Marií Pavlovou (1910) z Městce nad Dědinou a vychovali spolu tři děti: Jaromíra (1933), Zdeňka (1940) a Marii (1943).

Z Městce se rodina přestěhovala do obce Soutice u Chrudimi, kde Bohumír pracoval jako správce obory. Roku 1936 nastoupil do Horní Branné jako vedoucí polesí na panství hraběte Harracha. Tam přežili i válku a v roce 1950 se stěhovali do Huti u Jablonce nad Nisou. I zde pracoval Bohumír ve stejné profesi.

Roku 1955 zemřela na embolii jeho manželka Marie. Už se znovu neoženil, sám se staral o dvě mladší děti. Dcerka Maruška vydatně pomáhala. Nějaký čas mu domácnost vedla ovdovělá nejstarší sestra Anna Votroubková. Když děti založily vlastní rodiny, žil sám, s hospodařením mu občas vypomohla sousedka. Samozřejmě ho navštěvovaly děti i vnoučata.

Zemřel po delší nemoci na rakovinu plic. Dožil se čtyřiasedmdesáti let.

4.7. KAREL ŘEHÁK

Textové pole: (20.9.1909 – 25.12.1950)

Dětství Karel prožil v Dolním Spáleništi, školní docházku absolvoval v Dobrém. Vystudoval Střední lesnickou školu v Písku. Jako lesník bydlel v hájovně v Mělčanech u Dobrušky, kam si roku 1933 přivedl novomanželku Annu Švorcovou (1914) z Podchlumí. Zde se jim narodil prvorozený syn Karel (1935) a žili klidným rodinným životem. Nějaký čas u nich bydlela Karlova mladší sestra Josefa, kterou Anička učila vařit a šít, aby byla připravena na manželský život. Provdala se do Dobrušky a často při nedělních procházkách s rodinou se v mělčanské hájovně zastavovala. V roce 1943 se Karlovi a Anně narodila dcerka Anička .

Po válce se Řehákovi přestěhovali do Albrechtic u Týniště nad Orlicí. Zde se narodila dcerka Věruška (1946) a o rok později syn Jiří. Ten v půldruhém roce podlehl zápalu mozkových blan. Otec Karel vykonával funkci správce vojenských lesů. Byl svědomitým, zodpovědným vedoucím pracovníkem, a když došlo ze strany jeho podřízených k hospodářské kriminalitě, neunesl psychicky svůj podíl viny, a aby na rodině neulpělo podezření z trestního činu, řešil situaci zkratem, tragicky. Musela to být obrovská bezmoc, která způsobila, že o Vánocích roku 1950 dokázal vzít život sobě, manželce i oběma dceruškám! Syn Kája tenkrát pobýval v Podchlumí u babičky na vánočních prázdninách a náhle zůstal z celé rodiny sám ...

3. ledna roku 1951 se v Albrechticích konal smutný pohřeb čtyř obětí něčí zvůle. Čím bylo Karlovi vyhrožováno, že volil raději smrt svých blízkých i svou, se už nikdo nedozví. Všichni jeho přátelé ale věděli, jak svou ženu i děti nesmírně miloval. Na této tragédii měla svůj podíl i politická situace po Únoru 1948.

4.8. JAROMÍR ŘEHÁK

Textové pole: (24.9.1910 - 31.7.1981)

Jaromír byl už osmým dítětem manželů Řehákových. Narodil se v Dolním Spáleništi, do školy chodil na Skalce a v Dobrušce. Vyučil se řemeslu rámař - pozlacovač . Jeho zálibou však byla příroda, les. Proto přešel pracovat jako lesní praktikant. Po několika letech si doplnil odborné vzdělání a stal se lesním hajným.

Roku 1936 se oženil s Marií Šitinovou (1914) z Českého Meziříčí. Pocházela z rolnické rodiny a celé mládí pracovala v zemědělství. Měli devět dětí, takže zůstala v domácnosti. Přitom pomáhala při sezónních pracích v lese. Jelikož manželův příjem nestačil na tak početnou rodinu, starala se spolu s dětmi o malé hospodářství.

Jaromír pracoval na různých polesích. Začínal v Pulicích - Halíně, tam se narodil prvorozený syn Jiří (1937). V šesti letech však zemřel na černou žloutenku. Další dva roky strávili ve staré hájovně v Sedloňově v Orlických horách a tam se jim narodila dcera Zdenka (1938). Jenže v roce 1939 obec v Sudetech zabrali Němci a rodina se musela odstěhovat zpátky do Halína. Tam všichni přečkali válku a narodili se zde ještě Jaromír (1941), Marie (1943) a Hana (1944). Po osvobození se vrátili na Sedloňov do nové hájovny. Do rodiny přibyli synové Josef (1947) - zemřel v osmnácti letech na vrozenou srdeční vadu - a Václav (1949). Roku 1951 se rodina přestěhovala do Petrovic u Dolní Čermné. Tam bydleli v panském dvoře pana Fichny. Narodil se zde ještě syn Zdeněk (1953) a Milan (1956). Ten se bohužel i s manželkou a dvěma dětmi stal obětí nezaviněné autonehody (1995).

Později syn Václav vystavěl v blízkosti dvorů dvougenerační rodinný domek, kde bydlel spolu s rodiči. Když děti odrostly, pracovala Marie v Zemědělském nákupním a zásobovacím podniku v Dolní Čermné. V roce 1967 odešla do důchodu. Jaromír dožil v Petrovicích. Roku 1981 ho postihl infarkt. Jeho manželka se dočkala nového tisíciletí. Zemřela v osmdesáti sedmi letech na rakovinu slinivky a jater.

4.9. JOSEFA ŘEHÁKOVÁ, provdaná Mervartová

Textové pole: (6.11.1911 - 24.5.1962)

Narodila se na Spáleništi a tam prožila i dětství. Po povinné školní docházce do Dobrého úspěšně vystudovala v Třebechovicích p. Orebem dvouletou školu zemědělsko-obchodní. To už rodina žila v hájovně v Ledcích. Do zaměstnání nastoupit nemohla, protože její maminka vážně onemocněla a následujících šest let se o ni se sestrou Otilkou staraly. Po matčině smrti (1932) pobývala v rodině svého bratra Karla, kde se učila vést domácnost. V roce 1933 se provdala za Františka Mervarta (1910) z Dobrušky, strojního zámečníka u firmy Slavík - Vaněk, výroba hospodářských strojů. Její otec, panský lesní Josef Řehák, těžce nesl, že si vzala dělníka, a zřekl se jí. Přitom on sám byl na začátku kariéry zedníkem!

Rodina bydlela v Dobrušce, v domku manželova otce a jeho sestry. Nedařilo se jim vždy dobře, byla krize a František často bez práce. Josefa zůstala v domácnosti a starala se o děti. V roce 1933 se narodil syn Fanoušek. Ten v sedmi letech zemřel na otravu krve po úrazu.

Po dvou letech se narodila Marta (1935), se kterou bylo mnoho práce a starostí, protože byla nedonošená, sedmiměsíční. Ve válečném roce 1942 se narodil Josef a roku 1951 ještě Zdeňka. Když manžel onemocněl hlubokými bércovými vředy a musel změnit práci za méně placenou, sháněla Josefa živobytí. Šila doma pro firmu Císař prádlo a tím zabezpečovala minimální příjem rodiny.

Po válce v roce 1945 začala jako bezpartijní pracovat v různých organizacích. Byla zvolena předsedkyní Svazu žen v Dobrušce, od roku 1950 nastoupila jako administrativní pracovnice do nově otevřeného OV SČSP. Následovala práce zdravotní referentky Okresního národního výboru v Rychnově nad Kněžnou, soudkyně z lidu, také dělnická profese v n.p. Stuha. Ovšem jen jeden rok, pak se opět vrátila jako administrativní síla na OV SČSP. Práce se jí líbila, ale zákeřná rakovina ukončila její život ve věku nedožitých jedenapadesáti let. Ještě se stačila potěšit se dvěma vnučkami, ale těžce opouštěla teprve jedenáctiletou dceru Zdenku.

Manžel František se znovu oženil, po deseti letech pochoval i druhou ženu. Sám zemřel na srdeční embolii v roce 1978. Bylo mu šedesát osm let.

4.10. HUBERT ŘEHÁK

Textové pole: (25.1.1919 - 24.5.1971)

Hubert byl posledním, desátým dítětem manželů Řehákových. Narodil se na Spáleništi. Už ho nečekali, mysleli, že babička má přechodové potíže. Byl dítko velmi neposedné. Povinnou školní docházku absolvoval v Třebechovicích pod Orebem. V letech 1940 - 1942 studoval na dvouleté dřevařsko - pilařské škole v Táboře. Její ředitel ještě po mnoha letech, když na tutéž školu nastoupil Hubertův bratranec Slávek Votroubek, vzpomínal na jeho veselého a čilého příbuzného! Majitel dobříšského panství Colloredo-Mansfeld ho zaměstnal jako osobního myslivce. Jenže náš milý strýček měl smysl pro humor a kdesi se vydával za zámeckého pána. Ten to ale jako legraci nepochopil a Hubert u něho skončil.

Dále vede jeho stopa do severních Čech. Byl praktikantem u Harrachovského lesního úřadu. V roce 1938 navštívil v Plavech spolu s bratrancem Jaromírem z Horní Branné svou tetu Annu a její rodinu. Sestřenice Helenka, tehdy sedmnáctiletá, se s ním procházela po městečku a kamarádky záviděly. Nevěděly, že je to jen o dva roky starší strýček.

V roce 1942 byl totálně nasazen do Vídně k firmě Slavonia - Berger jako pilař. Pracoval tam až do konce války. Po návratu do vlasti se stal vedoucím pily v Doloplazech na Olomoucku. Tam se roku 1946 oženil s Drahomírou Havlíčkovou (1926 - 1996). Narodily se jim dvě děti.

Dcera Eva (1947) o sobě a své rodině píše :

Základní školu jsem navštěvovala v Bludově, kde byl otec vedoucím polesí. Potom jsem vystudovala Střední všeobecně vzdělávací školu v Šumperku. Do svého prvního zaměstnání jsem nastoupila v odbytu jindřichovských papíren.

V roce 1969 jsem se provdala za Vladimíra Bortla a v následujících dvou letech se nám narodila dcera Vladimíra (1970) - ta vystudovala VUT v Brně a pracuje jako účetní ve VÚ pro chov skotu v Rapotíně - a syn Michal (1971), ten vystudoval Střední průmyslovou školu a nyní je spolumajitelem firmy Scaron v Šumperku. Po mateřské dovolené jsem nastoupila do prodejního oddělení Prametu Šumperk, naposled jsem pracovala jako referent odbytu.

Můj manžel byl zaměstnán celý život u Okresní správy spojů jako spojový mechanik. Dnes jsme oba v důchodu, máme tři vnoučata: Nikola Táborská (1994) navštěvuje Gymnázium v Šumperku, Jakub Táborský (2001) chodí do základní školy tamtéž a Michal Bortl je ještě maličký (2008).

Bydlíme v rodinném domku, takže je stále co dělat.

Hubertův syn Zbyněk (1950 - 2004) už sice nežije, ale jeho dcera Simona (1972), provdaná za Jana Gronycha (1971), velmi ochotně zjišťovala potřebné údaje o svém dědečkovi a díky jejímu detektivnímu pátrání je Hubertova stránka nejobsažnější. Mnohé bylo i pro rodinu překvapením. Gronychovi mají syna Jana (1992) a dceru Terezu (1994).

Z Doloplaz se Řehákovi v roce 1949 přestěhovali do Rudy nad Moravou. Hubert zde pracoval v různých funkcích. Během tohoto pobytu se dostal do rozporu se zákonem a byl roku 1957 deset měsíců vězněn v Olomouci. Další dva roky pracoval jako dělník na pile v Šumperku. Potom se vrátil do Rudy. Zaměstnal ho podnik Československé státní lesy jako vedoucího odbytu.

Dosud žijí někteří jeho spolupracovníci a dodnes na něho rádi vzpomínají. Byl prý bohém, skvělý parťák, který nezkazil žádnou legraci. Miloval víno, ženy a zpěv! Choval se velmi galantně. Dovedl kolegyním pochválit hezké oblečení nebo nový účes a to se nám ženám líbí. Jeho velkou zálibou bylo ochotnické divadlo. Byl tak oblíben, že dostával jen kladné role.

Měl zdravotní obtíže s páteří a se srdcem. 24. května 1971 ráno, když se chystal do práce, ho postihl infarkt. Zemřel ještě doma. Bylo mu teprve dvaapadesát roků. Zůstalo po něm velké prázdno …

5. JAK ŠEL ŽIVOT...

5.1. HELENA DEJMKOVÁ (3.8.1921)

dcera Anny Votroubkové, roz. Řehákové, a Josefa Votroubka

Narodila se v Opočně. Dětství prožila v Litomyšli, do 1. třídy obecné školy nastoupila v Tatobitech, kde byl tatínek velitelem četnické stanice. Pak byl přeložen do Plavů, tam chodila do 4. a 5. třídy. Měšťanskou školu absolvovala ve Velkých Hamrech a po nepřijetí na učitelský ústav studovala ještě v tzv. JUKu, jednoročním učebním kurzu v Tanvaldě. V roce 1937 byla přijata do Učitelského ústavu v Chrudimi. Protože ho na začátku války zabrali Němci, dokončila čtvrtý ročník v Praze, tam i odmaturovala.

O dalších osudech rodiny vypráví Helena sama:

„Na podzim roku 1938 – po Mnichovské dohodě – se naši museli ze Sudet vystěhovat do Zásady, tam jsme bydleli jeden rok. Odtud byl otec přeložen do lázeňského městečka Železnice u Jičína. Tam jsem se hned po maturitě provdala za Františka Dejmka (1910). Odstěhovala jsem se za ním do Vlašimi, kde sloužil na četnické stanici. Jakmile skončila válka, požádali jsme o přeložení do Tanvaldu. Bylo nám vyhověno a od září jsem už učila na tamější měšťance, po narození dcery Helenky (1948) na národní škole. V roce 1951 jsem se přihlásila k dálkovému studiu aprobace český jazyk – dějepis – občanská nauka a v lednu 1956 jsem měla v Praze v Karolínu promoci. Škoda, že se toho nedočkal tatínek, moc si na mně zakládal a mrzel ho můj ukvapený sňatek. Od té doby jsem stále učila v Tanvaldu. Hodně jsem pracovala v kulturním životě ve městě, v roce 1962 jsem byla vyznamenána titulem Vzorný učitel. V roce 1970 jsem se stala ředitelkou školy a pracovala v této funkci až do důchodu v roce 1977. Pak jsem ještě občas zastupovala nepřítomné učitele, ale už mi to bylo dost zatěžko, raději jsem jezdila na Moravu za dcerou a vnučkami.

Ještě pár vět o manželovi. Narodil se v Košťálově roku 1910. Do školy chodil v Železném Brodě, kde jeho otec pracoval na dráze jako dělník. Fanouš se vyučil truhlářem, ale v době krize neměl práci, tak se v osmnácti letech dal dobrovolně na vojnu. Pak přešel k četnictvu, kde sloužil do roku 1951. Po rozpuštění SNB pracoval jako dělník v modelárně závodu Totex v Tanvaldě, později tamtéž v účtárně. Tři roky učil ve škole dílny, ale v roce 1966 odešel k Pozemním stavbám. V roce 1967 byl zvolen poslancem MěNV a stal se tajemníkem až do roku 1971, kdy odešel do důchodu. Pak ještě pracoval v kanceláři Pozemních staveb jako brigádník do roku 1982. To už mu zjistili rakovinu plic. Téhož roku se nám podařilo získat družstevní byt v Třebíči, kde žila rodina naší dcery, a na podzim jsme se stěhovali. Zde v lednu 1984 manžel zemřel.

Od té doby žiju sama, spokojeně, v klidu vedle svých blízkých a raduju se ze široké rodiny.“

5.2. MIROSLAV VOTROUBEK (1923 - 2003)

syn Anny a Josefa Votroubkových, bratr Heleny Dejmkové

Narodil se v Litomyšli. Dětství prožíval společně se sestrou, až studia je rozdělila. Chtěl se stát lesníkem, ale do školy v Písku ho nevzali. Za Protektorátu bylo těžké se někam dostat, řada škol byla zavřena. Učil se tedy na dvouleté dřevařsko-pilařské škole v Táboře, pak byl „ totálně nasazen“ v Nové Pace, potom pracoval na pile v Hradci Králové a bydlel u strýce Karla, bratra dědy Josefa.

Po revoluci 1945 musel na dva roky na vojnu. Když se vrátil, nastoupil práci na pile v Horním Polubném blízko Tanvaldu. Mezi tím se stačil oženit, s manželkou Zdenou čekali syna Jiřího (1947). Tam se narodil i mladší syn Milan (1949). Pak Slávek pracoval na pile v České Kamenici a naposledy v Žandově u České Lípy. Když se tam jeho žena zamilovala do jiného muže, odešel od rodiny k sestře do Tanvaldu. Pracoval v podniku Elektro-Praga, pak na poště v Tanvaldě, potom v Příchovicích. Syn Jirka s rodinou tam za ním často jezdil. Na poště se seznámil s Irenou Skalníkovou a v roce 1975 se s ní oženil. Žili spolu několik let, ne zrovna šťastně. Holdovala alkoholu, manžela sekýrovala, neuměla hospodařit – všichni si oddechli, když zemřela.

V důchodu už Slávek žil sám se psem a kočkami. Zemřel na rakovinu jater v roce 2003.

5.3. OLGA ČERNÁ (19.12.1929)

dcera Josefa Řeháka a Josefy, roz. Ježkové

Po devíti letech manželství se manželům Řehákovým z Pasek čp.10 narodila dcera Olga. Do obecné školy chodila v Podbřezí, do měšťanské v Dobrušce. Dále absolvovala Odbornou školu pro ženská povolání v Broumově. Následovala studia v Praze na Střední zdravotní škole – obor dětská sestra. Později při zaměstnání vystudovala ještě obor zdravotní laborant. Po maturitě v roce 1950 pracovala ve Všeobecné fakultní nemocnici UK, v Ústavu pro lékařskou mikrobiologii a imunologii. Zároveň ji zaměstnával i Český červený kříž.

V roce 1953 se provdala za lesního inženýra Václava Černého. Za tři roky se jim narodil syn Václav (1956). Ten vystudoval gymnázium a je podnikatelem. Roku 1986 se oženil s Ludmilou Sklenářovou (1963), také podnikatelkou. I oni mají syna Václava (1989), který po maturitě na gymnáziu studuje elektrotechnickou fakultu ČVUT. Dcera Karolína (1986) je též vysokoškolačka. Na Karlově univerzitě studuje fakultu přírodovědeckou.

S manželem se Olga rozvedla v roce 1973 a žila se synem i nadále v Praze na Vinohradech. Roku 1991 odešla do důchodu, ale v práci pokračovala. Pro Český červený kříž pracovala až do roku 2006. Ve volném čase jezdila za rodiči na Paseky a velmi jim pomáhala.

I dnes Olga střídá pobyty v metropoli s pobyty na chalupě. Nechala ji přestavět a zmodernizovat. Vznikl krásný stavební objekt nejen pro rekreaci. A jaké má plány do budoucna? Co nejvíc zdraví, klidu, možnost práce na chalupě a radost z vnoučat!

5.4. KAREL CEKUL (21.1.1931)

syn Anežky Cekulové, roz. Řehákové, a Jána Cekula

Do šesti let vyrůstal v hájovně v Ledcích spolu s babičkou, dědečkem a maminčinými mladšími sourozenci. V roce 1937 šel děda - hajný do penze a přestěhoval se, už jako vdovec, do Polánek - Mitrova. Protože Kájova maminka vážně onemocněla, vzal si ho děda k sobě. Chlapec totiž tehdy nastoupil do 1. třídy Obecné školy v Třebechovicích. Děda i v penzi ještě pracoval – v zimě třídil dřevo pro pilu, v létě dohlížel na hospodářství p. Bedřicha Tomáše.

Rodiče se roku 1946 přestěhovali do Opočna - Zárybnic. Tatínek jako zahradník pečoval o zámeckou zahradu, maminka už byla trvale upoutána na lůžko . V roce 1948 zemřela. Otec ji přežil o pět let.

Povinnou školní docházku Karel ukončil v roce 1946 a nastoupil do učebního oboru automechanik n. p. Tatra v Hradci Králové. Po vyučení roku 1950 nastoupil jako letecký dorostenec do vojenské školy v Popradu na Slovensku. Po dvou letech šel k útvaru Hradčany u Mimoně. Po roce se nechal přeložit do Hradce Králové. Roku 1961 absolvoval Vyšší školu důstojníků letectva a v hodnosti nadporučíka přešel k letce výcviku zahraničních pilotů a s ní se přemístil do Přerova. Zacvičovali tam tehdy letce z Egypta, Nigérie, Kuby, Ugandy, Iráku ... Tam také složil na střední škole maturitu a získal hodnost kapitána. V roce 1965 se útvar přemístil do Sliače. Zde létal už jako major Československé armády. Když v září 1968 přebrali letiště Tri duby Sověti, byli naši letci přesunuti do Piešťan. V roce 1974 odešel na přeškolení na letoun IL 14 do Prahy a posléze nastoupil k útvaru Mošnov (Ostrava). Tam bylo civilní i vojenské letiště. Koncem roku 1985 byl převelen do Hradce Králové, kde pracoval až do odchodu do důchodu (1986).

Oženil se v roce 1953 s Emílií Chaloupkovou (1932) z Polánek, vystudovanou zdravotní sestrou.Vychovali spolu dva syny: Karla, narozeného roku 1954 v Opočně, a Ivana, narozeného roku 1961 v Hradci Králové.

Syn Karel se vyučil strojním zámečníkem v závodě ČKD, byl i členem Sboru národní bezpečnosti a složil maturitní zkoušku na střední škole ministerstva vnitra, pak se vrátil do strojírenského závodu ČKD jako referent odbytu a nakonec pracoval jako profesionální hasič. Pokračoval ve vzdělání na dvouleté pomaturitní Střední odborné škole Požární ochrany. V roce 1993 se oženil, je bezdětný.

Syn Ivan absolvoval lesnické učiliště v Lomnici nad Popelkou a v Harrachově, poté maturoval na Střední škole lesnické v Trutnově. Pracoval jako mistr školkařský v Albrechticích u Týniště n. Orlicí, nyní je řidičem u firmy Hofermetal v Třebechovicích p. Orebem. Sňatkem změnil své příjmení na Brunovský. Bydlí s dcerou Eliškou, narozenou v roce 1989, v Albrechticích.

Rodina se s Karlem stěhovala podle místa jeho působiště. Dostali byt v Hradci Králové, v Přerově ... v roce 1970 se ubytovali v Piešťanech. Manželka se po smrti své matky (1974) vrátila do domku v Polánkách a pečovala o ovdovělého otce. Zemřela v roce 2007.

Už jako důchodce, bydlící v domku po manželčiných rodičích v Polánkách u Třebechovic, nastoupil Karel práci u školkařského závodu jako traktorista. Po roce ho zaměstnal Státní statek Jeníkovice jako údržbáře. Dnes si užívá zaslouženého odpočinku a spolu s rozvedeným synem Karlem hospodaří v Polánkách. Zdraví mu slouží „ přiměřeně věku“.

5.5. IRENA PILAŘOVÁ (19.8.1933)

dcera Otílie Železné, roz. Řehákové, a Bohuslava Železného

Irena byla v rodině třetí, nejmladší dítě, a tedy – podle vlastních slov – trochu rozmazlovaná. Její starší sestra Bohuslava se narodila roku 1926 a bratr Bohuslav v roce 1932. Oba už zemřeli. I přesto, že byla válka, neměli dětství v Žiželicích n. Cidlinou špatné.

Na školu v rodném městečku vzpomíná ráda. Nejen že budova stála pouhých sto metrů od jejich domu, ale i učitelé byli velmi kvalitní a dali jí takové vědomostní základy, na kterých se dalo dále stavět. Přátele z té doby má dodnes, se spolužáky se neustále scházejí. Třebaže dnes bydlí v Trutnově, ráda s manželem jezdí na chalupu, což je domek po rodičích v Žiželicích, a tráví zde období od května do konce října. Toto místo si oblíbily nejen jejich děti, ale i vnoučata a nyní i pravnoučata.

V roce 1955 se provdala za svou první a jedinou lásku Radovana Pilaře, který pochází ze stejné obce. Vystudoval ČVUT - obor silnoproudá energetika. Po skončení studia dostal umístěnku do elektrárny v Poříčí u Trutnova, která se právě otvírala. Zároveň dostali v Trutnově byt a od té doby žijí zde. Irena vystudovala Vyšší pedagogickou školu, aprobaci matematika – fyzika, a učila převážně tyto předměty na školách v Mladkově, Lichkově a nakonec v Trutnově. Zde pracovala jako zástupce ředitele 3. ZŠ a později jako ředitelka 2. ZŠ. Tato škola byla zaměřena na nové formy vyučování, později na přírodovědné předměty, matematiku a fyziku.

S manželem spolu spokojeně žijí už 54 let. Vychovali dvě děti. Dceru Irenu (1957), která vystudovala Střední průmyslovou školu ve Dvoře Králové n. Labem, a syna Radovana (1959), absolventa průmyslovky v Dobrušce. Obě děti už mají své rodiny. Dcera má dva syny: RNDr Martina (1979), ten vystudoval MF fakultu UK v Praze a je vědeckým pracovníkem ve Fyzikálním ústavu, nyní dokončuje 2. doktorandské studium. Má s manželkou Leonou (1979), ekonomkou, dvě děti: Elišku (2002) a Matěje (2006). Druhý Irenin syn Ing. Jiří (1981) vystudoval ČVUT - zaměření na geodézii. Je také zaměstnán v Praze a dojíždí do České Lípy, kde bydlí se svou přítelkyní Lenkou (1982) a vychovávají dcerku Terezku (2008). Je sportovně založený. Hrál hokej a nyní dělá v tomto sportu rozhodčího.

Od syna Radovana mají Pilařovi také dvě vnoučata. Jana (1983) dokončuje ČVUT a Radovan (1985) vystudoval Střední průmyslovou školu v Lounech, kde bydlí celá rodina ve vlastním domku.

Manželé Pilařovi mají tedy velkou rodinu a těší je, že se všichni rádi a často scházejí ...

5.6. JAROMÍR ŘEHÁK (15.2.1933)

syn Bohumíra Řeháka a Marie, roz. Pavlové

Narodil se v Městci nad Dědinou v dělnické rodině. Otec byl zaměstnán jako puškař u firmy Dušek Opočno – výroba zbraní a střeliva pro lovecké účely, matka pracovala v hospodářství v Městci. Po přestěhování do Horní Branné u Jilemnice se otec stal vedoucím polesí (do roku 1950). Je nejstarší ze tří sourozenců. Oba jeho mladší sourozenci Zdeněk (1940) a Marie (1943) už zemřeli.

Školní vzdělání Jaromír začínal v Horní Branné. Čtyři roky obecné školy, čtyři roky měšťanky a JUK. Potom nastoupil jako učeň - nástrojař do Zbrojovky Brno, závod Vrchlabí (1948). Současně navštěvoval odbornou školu. Po dvou letech učení ho závod vyslal studovat na Vyšší průmyslovou školu strojnickou do Olomouce. Bylo mu umožněno doučit se nástrojařem v závodě TOS Olomouc. Závěrečnou práci i zkoušku udělal s dobrým prospěchem a školu ukončil maturitou v roce 1954. Během studia v Olomouci se rodiče přestěhovali do obce Huť u Jablonce n. Nisou, proto se nevrátil zpět do Vrchlabí, ale šel do firmy TOS Čelákovice, závod Rychnov n. Nisou. Nastoupil do útvaru hlavního mechanika jako kreslič - konstruktér poškozených strojních součástí s úkolem zastaralé stroje modernizovat.

V roce 1954 nastoupil dvouletou vojenskou prezenční službu. Byl zařazen do poddůstojnické školy, později jako instruktor pro profesi spojař radiotelegrafie. V té době (1955) zemřela maminka na embolii. Otec se o obě mladší děti staral sám. Po vojně se Jaromír vrátil do svého závodu, ovšem jako samostatný konstruktér. V roce 1956 se oženil s Maruší Kopalovou (1938), má dvě již provdané dcery, Natašu (1957) a Marii (1959). V roce 1972 se rozvedl.

Roku 1957 byla v Rychnově nad Nisou zřízena dvouletá večerní průmyslová škola, tam vyučoval dva odborné předměty: Stroje a Výrobní pomůcky. Po sedmi letech přešel na lépe placené místo normalizátora. Později se stal vedoucím vývojové dílny, roku 1967 byl jmenován vedoucím útvaru hospodaření s nářadím. Další jeho pracovní funkcí byl samostatný referent strojů a zařízení, od roku 1974 vedoucí střediska údržby strojů a zařízení, mistr elektroúdržby.

Při zaměstnání Jaromír vykonával i různé mimopracovní funkce a aktivity jednak v odborové práci (důvěrník, pokladník, hospodář), jednak ve zlepšovatelském hnutí. V závodě měl plnou důvěru vedení, zastupoval i nepřítomné vedoucí pracovníky a měl podpisová práva pro všechna střediska. Dá se říci, že ho práce uspokojovala. Také v obci byl zapojen do veřejného života (tajemník komise pro výstavbu a obchod, poslanec MNV, velitel jednotky Požární ochrany v Maršovicích, pak její pokladník).

V roce 1993 odešel do starobního důchodu. V listopadu roku 2008 měl zdravotní potíže se srdcem. Podstoupil v Praze operaci a už je v pořádku. Nyní žije v Jablonci nad Nisou jako spokojený důchodce

5.7. KAREL ŘEHÁK (1.9.1935 – 13.3.2001)

syn Karla Řeháka a Anny, roz. Švorcové

Dětství Kája prožil v hájovně v Mělčanech. Obecnou školu navštěvoval v Dobrušce, měšťanskou v Týništi nad Orlicí. Rodina se totiž po válce přestěhovala do Albrechtic.V roce 1950 přišel tragicky o rodiče i sestry a dále ho vychovávala babička Švorcová s tetou a strýčkem z Podchlumí. V patnácti letech nastoupil do učiliště zahradnické školy ve Štokách, ve studiu pak pokračoval na Střední lesnické škole v Trutnově.

V roce 1955 byl povolán na dvouletou vojenskou prezenční službu do Pardubic - Semtína. Po návratu začal pracovat pod vedením hajného p. Linkeho při osazování Orlických hor lesním porostem.

Byl velmi šikovný a zručný, ale víc než práce hajného ho lákala jemná mechanika, práce v Tesle Opočno. Tam se seznámil se svou budoucí ženou Jaroslavou Huškovou (1936) a 23.12.1964 se konala v Poděbradech svatba.V Opočně si postavili rodinnou vilku a vychovali spolu syna Karla (1965) a dceru Věru (1968). V Tesle Karel pracoval jako seřizovač dvacet dva roky. V roce 1985 nastoupil do práce u Československých státních drah ve stanici Opočno. Byl traťovým dělníkem a sloužil zde až do důchodu (1995).

Práce byla smyslem jeho života. I v důchodu pomáhal známému podnikateli - klempíři. Byl ochotný, oblíbený, měl rád společnost. Aktivně se zúčastňoval prací pro město v tehdejší Akci Z, což znamenalo zvelebení. Ochotně pomáhal sousedům a známým se všemi pracemi. Byl to takový Ferda mravenec – práce všeho druhu!

Po celý život byl zdravý a silný. A přece nakonec v šestašedesáti letech podlehl rakovině tlustého střeva. Pokračovateli jeho jména však jsou syn i vnuk – už Karel IV.

5.8. ZDENKA MAIXNEROVÁ (15.9.1938)

dcera Jaromíra Řeháka a Marie, roz. Šitinové

Zdena shromáždila a sepsala základní údaje o sobě a svých sourozencích.

Prvorozený syn manželů Řehákových Jiříček (1937–1943), narozený v Pulicích – Halíně, zemřel v šesti letech na tzv. černou žloutenku.

Druhorozená Zdenka se narodila v Sedloňově v Orlických horách. Tam navštěvovala 1. stupeň základní školy. 6. - 9. třídu a JUK absolvovala v Dolní Čermné. V Lanškrouně pak ještě vystudovala večerní hospodářskou školu (dnes ekonomická).

Do zaměstnání nastoupila v podniku SOMA Lanškroun – konstrukce JÚS – jako administrativní pracvnice a sekretářka. Roku 1961 se provdala za Ladislava Maixnera (1937).

Zdenin manžel vystudoval Střední průmyslovou školu chemickou v Hradci Králové a pracoval v Tesle Lanškroun jako chemik a vedoucí vstupní kontroly. Do důchodu odešel v roce 1998. Jeho koníčkem je včelaření.

Bydlí v družstevním bytě v Lanškrouně. Od roku 1993 je Zdena v důchodu, ale stále aktivní. Zapojila se do práce v Klubu důchodců, kde je účetní - pokladní. Od mládí ráda sportuje. Nyní chodí na cvičení pro seniory, pravidelně navštěvuje bazén, jezdí na kole, v zimě na běžkách. Její největší zálibou je péče o zahradu, kde tráví zbytek volného času. V zimě při dlouhých večerech se věnuje ručním pracím - háčkování a pletení.

Maixnerovi mají dvě děti. Dcera Zdeňka (1962) je absolventkou Střední ekonomické školy ve Svitavách a pracuje jako ekonomka a účetní na Gymnáziu v Lanškrouně. V roce 1983 se provdala. Její manžel Ivan Maco (1959) je vyučený autokarosář a pracuje v soukromé firmě v Lanškrouně. Narodily se jim dvě dcery. Petra (1983) studuje na Karlově univerzitě divadelní vědu a mediální studia. Od roku 2008 je provdána za Mgr. Bc. Petra Mareše (1978), který je učitelem na Gymnáziu v Lanškrouně.

Jejich druhá dcera Michaela (1984) vystudovala Střední zemědělskou školu, obor chov koní, v Lanškrouně. Je zaměstnána v podniku Pekárna a lahůdkárna Lanškroun. Je svobodná. Všichni bydlí v Lanškrouně.

Maixnerův syn Miroslav (1963) absolvoval gymnázium a je zaměstnán jako referent hospodářské správy Povodí Vltava Praha. Oženil se roku 1988. Jeho manželka Jana (1964) vystudovala Střední ekonomickou školu v Praze a je úřednicí firmy MEMRB tamtéž. Mají dceru Moniku (1994), studuje na gymnáziu. Všichni bydlí v Praze.

5.9. JAROMÍR ŘEHÁK (20.4.1941)

syn Jaromíra Řeháka a Marie, roz. Šitinové

Byl třetím dítětem v rodině hajného z Pulic - Halína. Prožil zde dětství, na konci války se rodina přestěhovala do Sedloňova v Orlických horách. Tam navštěvoval v letech 1947 – 1951 obecnou školu. Pak se přestěhovali do Petrovic a měšťanku vychodil v Dolní Čermné. Pan ředitel s ním prý měl problémy. Například Jaromír za jednu cigaretu přešel po římse v 1. poschodí celou školní budovu kolem dokola.

Do učení v oboru obráběč, svářeč a kotlář nastoupil do Čáslavi. Po vyučení pracoval v Kovostavu Hnátnice. V roce 1960 narukoval na vojnu do Aše, poddůstojnickou školu v Libějovicích ukončil jako desátník - psovod. Z vojny šel na šachtu do Kladna, později do Ostravy a odtud – kvůli známosti s pozdější manželkou Lídou – odešel do Hradce Králové, kde pracoval v autoservisu. Roku 1967 se oženil, v roce 1968 se narodil syn Martin, roku 1971 Jaromír a v roce 1974 Libor. Na podzim roku 1968 se rodina přestěhovala do Letohradu, kde Jaromír pracoval jako řidič, „ panský kočí“, později jako mistr v textilce Perla. Roku 1985 odjel pracovat do Sovětského svazu do Kriveho Rogu na třídírnu rud. Jedenáct let pracoval i u ČSD jako mistr sváření kolejnic, pak přešel jako vedoucí směny na čističku odpadních vod v Letohradě, odkud roku 2000 odešel do důchodu. Pracuje však stále – melouchaří.

Manželé si v Letohradě postavili řadový dům, kde ve dvoubytovce bydlí už jen sami dva. Jaromírovou hlavní zálibou je hokej (zahrál si jako gólman i v SONP Kladno), dále lyžování, biatlon a pozor, dámy, vaření! Dvacet let vařil biatlonistům při soustředěních, dokonce se u něho výborně najedla v rakouských Alpách i Katka Neumanová, mistryně světa v lyžování. Také už pětatřicet let jezdí jako kuchař na lyžařská soustředění Střední průmyslové školy v Letohradě.

Manželka Lída se narodila roku 1949 ve Slatině n. Zdobnicí v rolnické rodině. Základní školu navštěvovala v rodné obci, kadeřnicí se vyučila v Hradci Králové. Tam byla i zaměstnána. V celostátní soutěži kadeřníků v Karlových Varech obsadila 3. místo! Když se provdala, bydleli s Jaromírem v Hradci Králové v nájmu. Zde se jim narodil první syn.

Po přestěhování do Letohradu dále pracovala v oboru a pečovala o děti i domácnost. Kvůli umístění nejmladšího dítěte do podnikových jeslí musela na dva roky nastoupit do textilní továrny. Po sametové revoluci roku 1989 si otevřela s dalšími třemi spolupracovnicemi soukromý salon. Odtud odešla v roce 2005 do důchodu. Samozřejmě ochotně vyhoví známým, kteří se chtějí líbit.

A co dělají jejich synové? Martin je ženatý, má dvě děti a pracuje v oboru strojírenství. Jaromír se oženil ve Spojených státech amerických s lékařkou-fyzioterapeutkou. Sám pracuje jako stavbyvedoucí. Mají dvě děti. Žijí v Denveru, stát Colorado. Nejmladší syn Libor je svobodný. Bydlí v Písečné u Letohradu, kde si koupil byt. Je podnikatelem v oboru servis a prodej motocyklů, má dílnu v Letohradě. Jezdí motocyklové závody za Bánskou Bystrici (Slovensko).

5.10. MARIE PECHÁČKOVÁ (19.3.1943)

dcera Jaromíra Řeháka a Marie, roz. Šitinové

Čtvrtým dítětem manželů Řehákových byla Marie. Narodila se v Pulicích - Halíně u Dobrušky. Školu navštěvovala v Petrovicích a v Dolní Čermné.

V roce 1971 se provdala za Antonína Pecháčka (1947) a odešla za ním do Kunčic u Letohradu, kde si postavili rodinný domek. Pracovala jako skladnice podniku ANTIKOR. Antonín byl vyučeným strojním zámečníkem a až do důchodu (2008) byl zaměstnán v témže podniku jako dělník. Jeho největší láskou byl les, proto byl u nimrodů, také sportovně rybařil. V únoru 2009 Antonín náhle zemřel.

Marie se ve volném čase věnuje ručním pracem, hlavně háčkování. Je už v důchodu.

Mají dvě děti. Dcera Marcela (1972) vystudovala Střední zemědělskou školu – obor chovatelství v Poličce. Pracovala v Ústavu sociální péče Žampach, nyní je na mateřské dovolené. Roku 2008 se totiž provdala za Petra Prachaře (1970), vyučeného malíře-natěrače. Je soukromým podnikatelem. Mají spolu dceru Annu (2002), žákyni základní školy, a syna Františka (2007). Všichni bydlí v domku v Křižánkách.

Syn Tomáš (1973) se vyučil strojním zámečníkem jako otec. Pracuje v témže podniku, je svářeč. Roku 2003 se oženil. Jeho manželka Pavla (1976) je soukromou podnikatelkou – modeláž nehtů. Dcera Tereza (1994) studuje Gymnázium v Žamberku. Syn Tomáš (2000) je žákem základní školy. Rodina bydlí v Kunčicích.

5.11. HANA AUGSTENOVÁ (3.8.1944)

dcera Jaromíra Řeháka a Marie, roz. Šitinové

Hana se narodila v Pulicích – Halíně ještě za války jako páté dítě v rodině Řehákových. Základní školu navštěvovala v Petrovicích a v Dolní Čermné. Pracovala jako dělnice v podniku OBAL Rozkoš - Střížovice. Provdala se roku 1970 do vesničky Suchdol v jižních Čechách za Antonína Augstena (1933), traktoristu JZD Kunžak. Bohužel její manžel už za rok zemřel na infarkt (1971). Hana se starala a dodnes stará o starší zemědělskou usedlost. Chová slepice, králíky, má hlídacího psa - vlčáka. V létě ráda chodí do lesa na borůvky. Od roku 2001 je v důchodu.

Vychovala dva syny. Petr Augsten (1967) se vyučil strojníkem ve SOU Dačice a soukromě podniká. Oženil se v roce 1989. Manželka Ladislava (1970) se vyučila ve stejném učilišti a pracuje jako dělnice u firmy KORES Strmilov. Mají syna Jana (1990), ten se v Dačicích vyučil automechanikem. Nyní pokračuje ve studiu na Střední průmyslové škole tamtéž. Rodina bydlí ve Střížovicích, p. Strmilov v jižních Čechách.

Jiří Augsten (1971) je vyučený zedník. Pracuje u ABC TREPKA Praha na sádrokartonových montážích. Je svobodný a bydlí v obci Kunžak u Jindřichova Hradce.

Po Haně se manželům Řehákovým 2.3.1947 v Sedloňově narodil jako šesté dítě ještě syn Josef. Měl vrozenou srdeční vadu a zemřel v osmnácti letech roku 1965.

5.12. VÁCLAV ŘEHÁK (19.4.1949)

syn Jaromíra Řeháka a Marie, roz. Šitinové

Sedmým dítětem Řehákových byl Václav. Narodil se ještě v Sedloňově v Orlických horách. Do školy už ale chodil v Petrovicích a v Dolní Čermné. Vyučil se zedníkem ve SOU Žamberk. Zaměstnala ho firma TTK v Dolní Čermné jako dělníka.

Je ženatý od roku 1988. Jeho manželka Anna (1948) je vyučena prodavačkou a pracuje v obchodě POTRAVINY - KONZUM v Dolní Dobrouči. Od roku 2004 je v důchodu. Stará se spolu s manželem o vlastní rodinný domek, jeho údržbu a o zahradu. Václav ve volném čase včelaří. Vychovali tři děti.

Denisa (1975) se vyučila elektromechanikem, ale pracuje v Mateřské škole v Petrovicích jako kuchařka. Roku 1997 se provdala. Její manžel Pavel Dušek (1976) je vyučený truhlář. Pracuje ve své profesi v TTK Dolní Čermná. Mají dceru Moniku (1997), žákyni základní školy, a syna Pavla (2001), který také navštěvuje ZŠ. Rodina žije v Petrovicích u Lanškrouna.

Igor Tisovský (1977) je strojní zámečník a pracuje v podniku SOMA Lanškroun. Oženil se roku 1997 s Antonií (1977), vyučenou pánskou krejčovou. Je uklizečkou v závodě, kde pracuje manžel. Mají spolu syna Daniela (1997), žáka základní školy, a dceru Anetu (2003) . Bydlí všichni v Lanškrouně.

Vendula Řeháková (1989) vystudovala Střední průmyslovou školu - technické lyceum v Letohradě. Je zaměstnána jako prodavačka ve Fontáně Lanškroun. Bydlí v Petrovicích, je zatím svobodná.

5.13. ZDENĚK ŘEHÁK (21.1.1953)

syn Jaromíra Řeháka a Marie, roz. Šitinové

Jako osmé dítě se Řehákovým už v Petrovicích narodil syn Zdeněk. Tam navštěvoval 1. - 5. roč. ZŠ, do 6. - 9. ročníku chodil v Dolní Čermné. Je vyučený strojní zámečník. Pracuje pro firmu RIETER, nástrojárna Hnátnice, jako brusič nástrojů. Jeho velkou zálibou je fotbal. Dříve aktivní hráč, potom trenér mládeže a okresní rozhodčí. Nyní rád dělá pěší túry a jezdí na kole.

Oženil se roku 1986 a odstěhoval se k manželce do rodinného domku v Dolní Dobrouči. Společně si bydlení zrekonstruovali a nyní tam celá rodina bydlí. Manželka Květoslava (1962) vystudovala Střední zdravotní školu v Pardubicích, obor dětská sestra. Pracuje jako zdravotní sestra v Dialyzačním středisku B.Braun v Ústí nad Orlicí. Mají tři syny.

Zdeněk (1987) maturoval na Střední průmyslové škole v Letohradě a nyní studuje na Vysokém učení technickém v Brně.

Jan (1988) je po studiu na SOUP Pardubice technikem plynárenských zařízení. Jeho zaměstnavatelem je GAZTERM Letohrad – Kunčice.

Jakub (1990) se vyučil na UMPRUM v Ústí nad Orlicí nástrojařem. Nyní si doplňuje vzdělání na téže škole v oboru mechanik – seřizovač.

5.14. MILAN ŘEHÁK (17.8.1956 - 16.9.1995)

syn Jaromíra Řeháka a Marie, rozené Šitinové

Milan byl posledním, devátým dítětem v rodině manželů Řehákových. Základní školu absolvoval v Petrovicích a Dolní Čermné. V roce 1971, když teta Hana ovdověla, přestěhoval se k ní do Suchdola. Tam se vyučil zedníkem. Byl zaměstnán u firmy MANEX Praha.

Roku 1979 se oženil. Manželka Vlasta vystudovala střední ekonomickou školu a pracovala jako účetní ve firmě OBAL Rozkoš - Střížovice. Narodily se jim dvě děti.

Milan (1980) studoval 2. ročník Střední lesnické školy v Písku.

Dana (1983) navštěvovala základní školu.

Žili v rodinném domku v Kunžaku u Jindřichova Hradce až do 16. září 1995, kdy všichni zahynuli ne vlastní vinou při autonehodě.

5.15. MARTA BUČKOVÁ (31.8.1935)

dcera Josefy Mervartové, roz. Řehákové, a Františka Mervarta

Přišla na svět v Dobrušce jako sedmiměsíční nedonošené mimino. Inkubátory nebyly, tak po každém vaření šup s ní do teplé trouby kachlových kamen! Přežila, i když později ve škole byla ze všech dětí nejmenší a nejhubenější. Povinnou školní docházku ukončila v roce 1950 a pokračovala ve studiu na Pedagogickém gymnáziu/škole v Hradci Králové. Po maturitě pět let učila na ZŠ v Novém Městě nad Metují. Mezi tím se roku 1957 provdala za Aloise Bučku z Krakovan u Piešťan, který v Hradci studoval stavební průmyslovku. Absolvovala také dálkové studium na Vyšší pedagogické škole v Praze a v roce svého sňatku měla v Karolínu promoci. Získala aprobaci pro český a ruský jazyk.

Před narozením první dcery Hany (1959) byla přeložena do místa bydliště na Základní devítiletou školu v Dobrušce. V roce 1961 se narodila dcera Lubomíra. Manžel vystřídal různá zaměsnání se slibem získat byt, protože všichni čtyři bydleli v domku na Příčnici v jediné podkrovní místnosti bez příslušenství. Nakonec se podařilo. Otec Marty po smrti své sestry Marie, která vlastnila polovinu domku, a po finančním vyrovnání s oběma dalšími dětmi dovolil, aby Bučkovi dům přestavěli, rozšířili a spolu s ním užívali. Nastěhovali se tam roku 1982, ale otec František se toho už nedočkal. Manžel má hlavní zásluhu na krásném bydlení – od projektu až po fasádu je všechno jeho vlastnoruční práce. Až do důchodu (1991) byl zaměstnán jako projektant v Okresním stavebním podniku v Dobrušce.

Roky utíkaly, dcery dorůstaly. Věnovaly se sportu a hudbě. Hana po maturitě na gymnáziu vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor ruský jazyk, hudební výchova a anglický jazyk. Na Moravě se provdala a po dvaceti letech manželství rozvedla. Nyní učí angličtinu na ZŠ v Prostějově, kde bydlí s přítelem Zdeňkem. Ve volném čase sportují, cestují. Hanka má dceru Kateřinu (1983), která dokončila bakalářské studium ekonomie v angličtině a nyní končí i studium magisterské. Dálkově, protože zároveň učí na Gymnáziu v Přerově. Tam s přítelem Lukášem i bydlí.

Mladší dcera Lubomíra po maturitě na Střední pedagogické škole v Nové Pace pracovala jako učitelka a později ředitelka mateřské školy v Praze, kam se provdala za vnuka dirigenta Václava Talicha. Má s ním syna Martina (1982). Ten po studiích pracuje jako projektový manažer a s přítelkyní Lucií bydlí také v Praze. V současné době je Luba zaměstnána v realitní kanceláři a z druhého manželství s Jaromírem Jirošem, podnikatelem, má dceru Veroniku (1989). Ta po maturitě na Střední ekonomické škole studuje sportovní management. Je totiž exvicemistryní světa v aerobiku a chtěla by se sportu věnovat i nadále. Manželé Jirošovi zrekonstruovali na venkově dům a tráví tam veškerý volný čas. Do jejich rodiny patří také dvě fenky jorkšírského teriéra, Nikita a Amálka.

V rodném domku Na Příčnici (má pozměněný název) tráví Bučkovi – už jen sami dva – důchodové roky svými zálibami - prací na zahrádce, cestováním, kulturou ... Zdraví jakž takž slouží, až na operaci páteře u Marty a endoprotézy obou kolenních kloubů u Lojzíka, ale mohlo by to být i horší. Díky za každé nové ráno

5.16. JOSEF MERVART (25.10.1942)

syn Josefy Mervartové, roz. Řehákové, a Františka Mervarta

Pepík se narodil ve válečném roce v Dobrušce na Příčnici 599. Do 1. třídy národní školy pod kostelem začal chodit v roce 1948. Poslední, osmou třídu povinné školní docházky ukončil závěrečnými zkouškami roku 1956 a nastoupil ke studiu na Pedagogické škole v Hradci Králové.

Po maturitě (1960) začal učit v Broumově. V dalších dvou letech sloužil vlasti u jednotky Pohraniční stráže, po návratu působil na téže škole jako před vojnou. Roku 1962 se oženil s Boženou Daňkovou (1942) z Broumova-Olivětína a narodily se jim dvě děti: dcera Šárka (1964) a syn Marek (1968).

V letech 1970 - 1975 působil jako učitel na Základní škole v Teplicích nad Metují, potom pracoval jako člen stavební skupiny JZD Martínkovice a později ve Státním statku Teplice n. Met. V roce 1982 se rozvedl a odstěhoval do Mostu v severních Čechách. Tam nastoupil opět jako učitel základní školy, tentokrát – po dálkovém studiu – s aprobací zeměpis, přírodopis, ekologie. V roce 1986 se oženil s Marcelou Vondráčkovou (1948). Na škole působil do roku 2006, kdy odešel do důchodu.

Pepíkova dcera Šárka pracuje jako inspektorka bezpečnosti práce. Bydlí v Ostravě. Z prvního manželství má dceru Moniku (1988), z druhého Petru (1996), v roce 2008 se vdala potřetí. Její manžel Vladimír Seifert (1962) pracuje v Londýně jako údržbář v balírně ryb.

Syn Marek žije s družkou Renatou v Olomouci. Mají dcerku Nikolu (2006).

Po strohých faktech několik zajímavostí. Dětství a školní léta s partou kamarádů z Příčnice se občas neobešly bez ruční domluvy s otcem nebo sousedy. Léta studentská moc veselá nebyla, protože sociální stipendium 70,- Kč nedovolovalo si příliš vyskakovat! Vojna proběhla bez problémů až na to, že jeho exmanželka se vsadila se svou sestrou o láhev vína, že ho během dovolenky z vojny dožene k oltáři. Stalo se, ale víno stejně nedostala. Kromě vyučování musel ve volném čase vypomáhat v restauraci manželčiných rodičů.

A ještě vysvětlení, proč několik let zedničil. V roce 1970 byl z trestu přeložen na školu do Teplic, údajně pro nesouhlas s okupací republiky spojeneckými vojsky Varšavské smlouvy roku 1968. O pět let později ho jako protisovětský, protikomunistický a protisocialistický živel úplně vyhodili ze školství. Po rozvodu se pokusil vrátit zpět ke své profesi. Napsal jedenapadesát žádostí na všechny odbory školství v ČSR. Čtyřicet pět okresů ho nepřijalo, jeden neodpověděl vůbec a pět si vyžádalo kádrové materiály. Nakonec ho přijal Most, přidělil mu i byt a našel zde svou novou rodinu

5.17. ZDEŇKA ŠVECOVÁ (23.6.1951 - 23.8.1995)

dcera Josefy Mervartové, roz. Řehákové, a Františka Mervarta

Svým narozením překvapila čtyřicetiletou maminku a byla prvním dítětem umístěným v dobrušských jeslích. Následovala mateřská škola a potom povinná školní docházka. Po jejím ukončení se vyučila tkadlenou v n.p. Stuha v Dobrušce. Protože jí v jedenácti letech zemřela maminka a otec se znovu oženil, měla snahu se co nejdříve osamostatnit a založit vlastní rodinu.

Vdala se roku 1969 za Jiřího Hesouna (1951) a po několika letech bydlení s manželovými rodiči v Moravské Třebové se přestěhovali do vlastního domku v Plzni. Narodil se jim syn Jiří (1970) a po dvou letech René (1972). Starší syn vystudoval střední školu potravinářského oboru a je zaměstnán jako laborant v plzeňském Prazdroji. Jeho manželka Ivana (1974) je prodavačkou, dcera Lucie (1993) studuje Střední zdravotní školu v Plzni a syn Jakub (1996) navštěvuje základní školu. Rodina si koupila domek ve Zbůchu u Plzně a tam všichni bydlí.

Zdenin mladší syn René je vyučený biochemik pro mlékárenskou výrobu a složil maturitu na potravinářské střední škole v Táboře. Nyní studuje při zaměstnání Pedagogickou fakultu ostravské univerzity - obor učitelství odborných předmětů se zaměřením na obchod a služby. Pracoval v Západočeských mlékárnách v Plzni, později jako vedoucí oddělení GLOBUSu v Opavě. Tam rodina v roce 1999 získala byt. Nyní je René ředitelem hypermarketu Globus v Ostravě. Jeho manželka Tereza (1978) pracuje jako učitelka mateřské školy. Vystudovala dvě střední školy – ekonomickou a pedagogickou – a ukončila bakalářské studium na Slezské univerzitě, obor informační studia a knihovnictví. Nyní při zaměstnání pokračuje v navazujícím studiu magisterském. Mají dvě dcerky: Natálku (1998), žákyni základní školy, a Johanku (2003), ta navštěvuje mateřskou školu.

Zdenin manžel Jiří pracoval jako topenář a svářeč. S pracovní skupinou jezdil po republice, dokonce rok pobýval v Alžírsku. Nakonec to vedlo k odcizení manželů a v roce 1982 se rozvedli. Ještě téhož roku se Zdeňka provdala . Manžel Václav Švec (1953) pracoval stejně jako ona na plzeňské poště. Byl to jeho vedlejší pracovní poměr (šetřil na byt), jinak byl zaměstnán jako revizní a bezpečnostní technik. Podnik mu umožnil vysokoškolské studium a také Zdena díky jeho pomoci složila maturitní zkoušku na Střední ekonomické škole v Plzni. Přestěhovali se do nového bytu a za čas se rozhodli změnit prostředí. Oba si našli zaměstnání na Šumavě ve velkém rekreačním areálu na Špičáku. Zdena jako recepční, manžel jako správce budov. Tato změna měla blahodárný vliv na zdraví celé rodiny. V roce 1989 se vrátili do Plzně. Po pádu železné opony hodně cestovali.

„Pak ale přišly dva roky trápení“, vzpomíná manžel Václav. „V roce 1993 byl Zdeně diagnostikován pozitivní nález v prsu. Po obtížném a bolestivém léčení 23.8.1995 zemřela. Snažil jsem se jí zbývající měsíce života všemožně ulehčit. Vzal jsem si v zaměstnání neplacené volno, aby nemusela ležet v nemocnici, vozil ji na vyšetření a léčbu, pečoval o ni doma. Skonala mezi svými blízkými ... Bylo jí teprve čtyřiačtyřicet roků. Neměla lehký život, ale byla dobrou manželkou a mámou. Její rodina a sourozenci na ni s láskou vzpomínají.“

5.18. ZBYNĚK ŘEHÁK (17.4. 1950 – 3.9. 2004)

syn Huberta Řeháka a Drahomíry, roz. Havlíčkové

Narodil se v Bludově. Základní školu vychodil v Rudě nad Moravou, pak se vyučil sklářem pro rapotínské sklárny. Tomuhle řemeslu se nevěnoval.

V roce 1969 nastoupil vojenskou službu v Olomouci, ze které se vrátil v roce 1971. Téhož roku v březnu se oženil s Dobroslavou Steinerovou z Rudy nad Moravou. Abyste si nemysleli, že jen Řehákova rodina je početná, tak jen pro zajímavost – Dobroslava má 13 sourozenců.

V září 1972 se jim narodila dcera Simona. V roce 1978 se přestěhovali do nového domu, který Zbyněk postavil. Dnes v něm žije jeho dcera s rodinou a jeho žena.

Celý život byl zaměstnán u závodu Lesy Ruda jako řidič. Jeho manželka pracovala v zahradnictví, v současné době je zaměstnána jako prodavačka.

Pravidelně každou středu a neděli chodil hrát nohejbal a rád rybařil. Povahu měl po svém otci, měl rád společnost a pivíčko.

V roce 2003 těžce onemocněl (rakovina plic) a o rok později zemřel.

Dcera Simona navštěvovala školku a školu v Rudě nad Moravou. Po ukončení základní školy studovala Gymnázium v Šumperku. Potom rok pracovala v Mateřské škole v Hanušovicích. V roce 1992 se vdala za Jana Gronycha (1971), téhož roku se jim narodil syn Jan a o dva roky později dcera Tereza. Po skončení mateřské dovolené nastoupila jako vychovatelka na Základní škole v Rudě nad Moravou a tam pracuje dodnes. Její manžel se vyučil jako zámečník a pracuje u soukromé firmy. V zimě o víkendech pracuje na lyžařském vleku ve Štědrákově Lhotě. Celá rodina ráda lyžuje. Syn Jan studuje na Střední automobilní škole v Zábřehu. Tereza je v devátém ročníku a rozhoduje se kam dál.

6. Z NAŠICH VZPOMÍNEK

6.1. Helena DEJMKOVÁ, Třebíč

Vzpomínám na prázdniny v hájovně v Ledcích u babičky Řehákové. Měla mě moc ráda, byla jsem její první vnučka. Dostala jsem od ní pannu, dřevěnou, s pohyblivými klouby a později krásný zlatý prstýnek – to už hodně stonala. Pamatuji si ji, jak pekla chleba. Dělala nám dětem panáčky z chlebového těsta a směly jsme si je samy sázet do pece. S tetou Pepčou, tehdy ještě byla doma s rodiči, jsme užily mnoho legrace. Často jsme vozily v kočárku své malé bratrance – Káju Cekulu a Jarouška, syna strýce Bohumíra.

O dědovi Josefovi toho moc nevím. Asi nebýval příliš doma, a když ano, spíše jsme se mu všichni vyhýbali, protože byl velmi přísný. Víc na druhé, než na sebe.

Když babička Otílie zemřela (1932), už jsme do Ledec nejezdili. Zato jsme ale potom hodně cestovali. Tatínek vždycky během roku naplánoval, kam se podíváme. Byli jsme v Praze, na Karlštejně, Křivoklátě, v Kutné Hoře, v Hronově, Náchodě, Babiččině údolí a už ani nevím, kde všude. Samozřejmě jsme procestovali i severní Čechy – Ještěd, Bezděz ... bydleli jsme totiž tenkrát v Plavech. Navštívili jsme Tanvald, Špičák ... Kolem bylo všechno německé a tatínka i nás rozčilovalo, jak povýšeně se k nám Němci chovali. Kdo by si tenkrát pomyslel, že Plavy i Tanvald budou v roce 1938 patřit do Sudet a že odtamtud budeme utíkat a v roce 1945 se zase vracet!

Byla jsem pyšná na to, že jsem v roce 1970 byla první žena – ředitelka školy v Tanvaldě. Dříve to byli vždycky jenom muži. Do téže školy jsem v roce 1936 -1937 jezdila do 4. ročníku, když mě nevzali do „ učiteláku “. Ono nás tehdy bylo u zkoušek asi 400, brali 40, takže to bylo beznadějné. V příštím roce mi to už vyšlo. Když tak o těch letech přemýšlím, říkám si, že je škoda, že jsem nepřešla studovat do Jičína, zvláště když byl tatínek v roce 1939 přeložen do Železnice. Jak mohlo být všechno jinak! Ale kdo ví, jak by to dopadlo při totálním nasazení našeho nešťastného ročníku 21. Buď Německo, nebo muniční továrny. Při mé smůle by to určitě bylo Německo. Tam hrozilo bombardování nebo tyfus, uklízení trosek, práce v továrnách, bydlení v lágrech atp. Takže jak říkala jedna spolužačka nasazená v muničce: „ Raději blbě vdaná, než totálně nasazená!“ Všechno zlé je ale pro něco dobré. Neměla bych dcerku Helu, hodné a pozorné vnučky a roztomilá pravnoučata.

6.2. Olga ČERNÁ, Praha

Na dětství na Pasekách mám jen ty nejhezčí vzpomínky. Život na chalupě byl idylický, rodiče mně vytvořili ty nejlepší podmínky a ráda na ně vzpomínám.

Za naší chalupou se rozkládá les Ochoz. Tenkrát byl plný hub, borůvek a malin. Se sousedovými dětmi jsem je sbírala a pak jsme si doma všichni pochutnávali na smaženici nebo kynutých knedlících - blbounech. Byla to pohoda! V zimě – zdá se mi, že sněhu bylo víc než dnes – jsme se zase vyřádili na kopečku pod chalupou. Možná, že si to dnes idealizuji, ale ten prostý život na venkově byl jako kopie Ladových obrázků.

Jednou otec přivezl domů k doplnění našich zemědělských strojů výfukovou řezačku. To bylo radosti! Zase ubylo něco dřiny ... V sezónních pracích, zvláště v době žní, nám jezdila na kole z Dobrušky pomáhat tatínkova sestra Josefa. Především za války si tak její rodina mohla přilepšit kvalitními potravinami. Moje maminka stloukala máslo a dávala čtvrtky do krásně vyřezávaných dřevěných forem. Po vyklopení bylo máslo na bočních stranách vroubkované a nahoře mělo krásnou plastickou kytičku. A jak vonělo a chutnalo!

Rodičům jsem vděčná především za to, že mě naučili intenzivně a poctivě pracovat. To se mi později velice hodilo v zaměstnání. Odpracovala jsem padesát sedm roků, z toho devětadvacet ve funkci vrchní sestra a vedoucí laborantka. Na celé dlouhé údobí mého zaměstnání ráda vzpomínám.

6.3. Jaromír ŘEHÁK, Jablonec nad Nisou

Můj táta Bohumír ... jaký byl? Vždyť toho moc nevím.

Vyučil se u firmy Dušek v Opočně. Byl puškařem. Dá se říci, že to byl PAN puškař! Uměl zhotovit pažby z ořechového dřeva, vyrobit rydla na zdobení mřížkováním, a to z obyčejného hřebíku. Míchal si i politúru ze šelaku. Dokázal vyrobit na koleně jakýkoliv šroubek jen za pomoci pilníku. Dělal i brinýrování hlavní. Nevím, proč se tím neživil a proč odešel od řemesla do funkce správce obory. To bylo v Souticích. Z té doby mám jedinou fotografii – jako malý kluk pózuju s dřevěnou puškou.

V Souticích jsem s rodiči bydlel asi do tří let. Nikdy jsem neměl kočárek ani kolébku. Spal jsem na normální posteli a hlídala mě fenka Zorka. Pak už jen pamatuju bydlení v Horní Branné. První lyže jsem dostal ve čtyřech letech. V tu dobu táta sloužil jako hajný u hraběte Jana Harracha. Tam jsem s tátou chodil v zimě na lyžích do lesa krmit bažanty. Když už jsem byl větší a uměl střílet, chodili jsme na kvíčaly. To byla delikatesa. Od zámku hraběte vedla alej jeřábů až do lesa. To jsme už na podzim stavěli boudy ze slaměných rohoží, aby si kvíčaly na ně zvykly, až přiletí v zimě zobat. V té boudě jsme vyčkávali, až hejno obsadí náš strom. Táta nejdřív čekal, až se usadí, a pak broky vystřelil ránu do největšího shluku. Já a fena Lovka jsme chodili sbírat. Na jednu ránu jsme měli deset až dvanáct kusů! Na pekáč se jich vešlo dvacet. Oškubané se na sádle pekly i s hlavičkami. Jak jsem rostl a dospíval, směl jsem sám chodit s malorážkou střílet bažanty pro pana lesního radu.

V Horní Branné jsme bydleli ve stavení, které patřilo k zámku a mělo docela hanlivý název „Židovna“. Byl to dům ve tvaru L. V chlévě jsme měli až tři krávy, mezi nimi pobíhali králíci. Chovali jsme slepice, také husy krmené šiškami na Vánoce, na potoce Sovinka zase kachny. K baráku patřila obrovská oplocená louka. Na ní jsme vychovávali opuštěná srnčata. Měli jsme i vepře. Proto jsme válku přestáli bez omezování v jídle. Máma byla dobrá hospodyně a hospodářství nás uživilo.

Za války se stal správcem zámku místo pana lesního rady Němec "Grincaizen". Táta mu vedle práce hajného dělal i osobního šoféra. Tehdy měl mercedes na dřevoplyn a opel - olympii na benzin. Když se schylovalo ke konci války, požádal správce – tehdy poprvé v uniformě SS – tátu, aby ho odvezl přes hranice do Vrchlabí, které bylo německé, a že se pak může s autem vrátit a vůz si ponechat. Báli jsme se, že se nevrátí, ale dopadlo to dobře. Auto si však nenechal, vrátil je do garáže, odkud se potom ztratilo. Válka pro nás v Horní Branné skončila 2. května 1945. To bylo něco úžasného! Německá armáda promíchaná banderovci a prchajícími civilisty na vozech tažených koňmi a mezi tím auta, vše se valilo silnicí na Jilemnici, vzdálenou pět kilometrů od Horní Branné. Čelo této kolony narazilo v lese Brabenec na zvěda, který jim hlásil, že ve městě jsou Rusové. V tu chvíli všichni prchali zpět po lesních cestách a zbavovali se všeho méně důležitého, dokonce i aut, když jim došel benzin. Pušky, pistole,granáty, pancéřové pěsti i náboje naházeli do rybníčku v lese, koně vypřáhli z vozů a pustili je na svobodu. Já jsem si strašně přál koně, že jako myslivec se na něm budu projíždět po lesních cestách. Táta mně koně nechytil, ale všechny pochytané odvedl do zámeckých stájí. Pak jsem chtěl alespoň motorku. Na zámeckém dvoře bylo sesbíráno mnoho BMW a NSU nastříkaných na khaki barvu, ale pod tím byla čerň a chrom. Jen jsem mlčky obcházel kolem – ani to mně nevyšlo. Až jednou, když už bylo všechno téměř rozebráno, přitlačil táta domů píchlou NSU 98, dvourychlostní, s řazením páčkou na řidítkách. To tam totiž zůstalo, nikdo to nechtěl. Takový dobrák byl ten můj táta! Vzpomínám, jak jsme jednou jeli na tom motocyklu z Jilemnice domů. Seděl jsem vzadu na nosiči a ukazoval levačkou, že budeme odbočovat. Jenže táta s odbočováním nějak zaváhal a pak už bylo pozdě. Spadli jsme do příkopu a já si o jeho rameno vyhodil spodní čelist z pantu. Jinak se nám nic nestalo. Táta na mě kouká a říká: „Co se tak blbě šklebíš?“ Dal mně pořádnou facku a čelist skočila zpátky. Potom už jsme spolu nejezdili. Dnes ani nevím, kde ten stroj skončil. Ta doba tehdy, to bylo jedno velké dobrodružství! To by byla celá kniha zážitků.Táta asi na vojně jezdil se vším možným, protože ta vozidla německé armády mu nedělala žádný problém.

Pak začal socialismus.Tehdy jsme také získali první radiopřijímač. Fond národní obnovy nám nabídl vybrat si rádio po zámeckém SSmanovi. Táta ani neprošel celý byt, hned první rádio (nejhorší) mu stačilo, hlavně abychom dlouho nezůstali v bytě. Později, když už bylo všechno vykradeno, FNO nám věnoval příborník a židle.

Za války se naše rodina rozrostla o dva mladší sourozence, Zdeňka (1940) a Marii (1943).

Já jsem skládal zkoušku na Střední lesnickou školu v Trutnově. Ale za války škola nepřijímala Čechy a po válce byl veliký nával starších čekatelů. Doporučili mi dělat dva roky lesnickou praxi a pak že budu přijat. Stal jsem se tedy učněm n.p. Zbrojovka Brno, závod Vrchlabí, v oboru nástrojař. Táta byl nějakou dobu hlavou vesnické organizace KSČ, ale dlouho ne, protože se nepodřizoval.

Ve druhém roce učení jsem byl závodem vyslán na studia do Olomouce. A zatím co já studoval, byl táta převelen do služby v Huti u Jablonce nad Nisou jako vedoucí polesí. Tím skončily moje šance stát se hajným a rodové žezlo přebral můj brácha Zdeněk. Táta si přál, aby se vyučil řemeslu, ale vášeň pro lov a myslivost zvítězila.

6.4. Jaromír ŘEHÁK, Letohrad; Zdeňka MAIXNEROVÁ, Lanškroun

Hájovna v Sedloňově byla od vesnice vzdálena asi pět kilometrů – a pěkně do kopce!

V létě to byla romantická krajina, v zimě se srnky chodily přiživovat až do chléva ke kravám. Honzík a Líza, jak jsme je pojmenovali, přicházeli na zamlaskání za maminkou na dvorek.

V zimě matka popadla lyže a mráz nemráz, vichřice nevichřice pustila se dolů do Sedloňova na nákup. A zpátky s ruksakem vpředu, s ruksakem vzadu šlapala a šlapala vzhůru do hájovny k nám, hladovým vlčatům.

Vzpomínám také, že v Petrovicích měl otec velmi těžký úraz na kole. Museli ho převézt do Fakultní nemocnice v Hradci Králové s vážným poraněním hlavy. Jak se mu to stalo? Vezl krumpáč a lesnickou tašku. Ta se mu vzpříčila do kola a na malér bylo zaděláno.

Všichni jsme museli doma mamince hodně pomáhat jak s hospodářským zvířectvem, tak s péčí o mladší sourozence. I přesto, že jsme mnoho volného času neměli, rádi na naše dětství v tak početné rodině vzpomínáme dodnes. Při našich rodinných oslavách si vždycky připomínáme historky z dětství a mládí.

Vzpomínám, jak jsme navštěvovali dědečka Josefa Řeháka na Mitrově - Polánkách. Žil tam v domku u silnice po odchodu do penze. Několikrát přijel na návštěvu i on k nám do Sedloňova. Mám ho v paměti jako hodného, ale přísného dědečka, vždy muselo být po jeho. Babičku Otílii jsme vůbec nepoznali. Zemřela dřív, než jsme se všichni narodili.

6.5. Marta BUČKOVÁ, Dobruška

Moje vzpomínky na dětství jsou vesměs krásné. Byla jsem hýčkané dítě a vyrůstala skoro jako jedináček, protože bratr Pepík je mladší o sedm let a sestra Zdena o šestnáct. Z doby před válkou si nejvíc pamatuji vůni pravé šunky v řeznictví u Krahulců v Dobrušce a vůni čokolády v Rupě. Naši se v jídle uskrovnili, aby svému hubeňourovi mohli přilepšit. Ale nejvíc mi tenkrát chutnaly banány. Však dalších šest let, v době Protektorátu, jsem si o nich mohla nechat jen zdát, stejně jako o čokoládě.

Za války jsme za zimních večerů drželi černou hodinku. V kulatých kamínkách praskaly otýpky roští (pro dřevo se jezdilo do cháborských lesů), po stropě poskakovaly odlesky ohně a my si vyprávěli, co den dal. Ten pocit sounáležitosti a rodinného štěstí – jak se mi tehdy zdálo – dnes žádná televize nenahradí... Někdy byl tatínek doma i několik dní a přes oko nosil černou pásku jako Žižka. To když kovová tříska odlétla od soustruhu tam, kam neměla. Také jsme tajně poslouchali vysílání londýnského rozhlasu, třebaže krátké vlny byly v přijímači „vykuchané“ a rušičky pracovaly naplno. Jen jsem musela slíbit, že o tom nikde ani neceknu. Za poslech zahraničního rozhlasu totiž hrozily vysoké tresty. Ve škole jsem se učila výborně, ale učitelům jsem ničila nervy. Stále jsem vyrušovala. Ta upovídanost mně zůstala dodnes.

Také ráda vzpomínám na tetu Annu. Znala jsem ji nejlépe z matčiných sourozenců, protože spolu byly stále alespoň v písemném styku. Nejstarší a nejmladší sestra... Říkala jsem jí teta Andička. Byla to vysoká, štíhlá, černovlasá paní, vždy krásně oblečená a upravená, jak to žádalo její společenské postavení. Jedny válečné školní prázdniny jsem trávila u nich v Železnici, pochutnávala si na jejích výborných ořechových věnečkách (bohužel na ně nemám recept) a přečetla všechny díly Káji Maříka. Jednou před Vánocemi nám teta poslala balík plný nádherných korálkových ozdob na stromeček. Vyráběly se myslím v Železném Brodě. Dlouho jsme je používali, i v mé nové rodině, ale dnes už z nich nezbyl ani jediný kousek. Škoda.Tetě bylo už osmdesát let, když jsme za ní a její rodinou přijeli i s dcerami do Tanvaldu naposled. Tehdy jsme se všichni vyfotografovali a vlastně i rozloučili.

Jsem vděčná svým rodičům, že i ve skromných poměrech mně dokázali vytvořit příjemné dětství.

6.6. Josef MERVART, Most

Střípky z dětství ...

Kolem domu a po ulici jsem chodil s nerezovou miskou a v ní nosil olověnou kuličku. Pokud mně ji někdo chtěl vzít, nebo mně snad dokonce ubližovat, ozýval jsem se hlasem, podobným siréně. To každý utíkal! Vydrželo mi to až do první třídy.

Ve druhé třídě jsem byl občas po škole kvůli zadrhávání při čtení. Pan učitel mně věnoval zvýšenou pozornost. Teprve později jsem zjistil, že objektem jeho zájmu byla vlastně moje sestra Marta, která mě ze školy vyzvedávala.

Brzy jsem si začal uvědomovat své zařazení v tehdejší rozdělené společnosti. Například při zjišťování počtu obývaných místností jsme jen dva ve třídě uvedli počet jedna, ale také tam byl hoch, který uvedl číslo šedesát čtyři! Dalším příkladem může být spoření. Několik nás ukládalo 10 Kč měsíčně, ale byli i tací, co dávali stovku. Také moje svačiny – chléb s máslem a marmeládou - nemohly konkurovat masu, jitrnicím a jelitům spolužáků z vesnic. Kvetl ale výměnný obchod!

Vzpomínám na svoji první oslavu 1. máje. Otec v té době pracoval ve Strojně traktorové stanici v Dobrušce a z jejich dvora se vypravovaly alegorické vozy do průvodu. Dvě dívky – traktoristky měly své stroje krásně vyzdobené, já seděl na jednom z nich, držel sovětskou vlaječku a nadýmal se pýchou.

S bratrancem Pavlem jsme předešli dobu a provozovali ve sklepě jejich domu erotické hrátky. V sousedství se vždy našlo několik ochotných děvčat. Problém nastal, když se k tomu přichomýtl zloduch celé ulice Vojta. Byl starší a vyspělejší než my, taky v těchto věcech informovanější a my jen zírali. Když jsem mu jednou odepřel přísahu poslušnosti, za trest na mě vyprázdnil obsah močového měchýře! Naopak světlým bodem mého dětství byl kamarád Božka Hampl. Ten vždycky pomáhal všem normálním dětem, každého se zastal, když byl v právu, zkrátka Mirek Dušín.

Moje střelecké schopnosti z praku a později ze vzduchovky byly známy široko daleko. Žádný vrabec, slepice nebo kočka si nemohli být jisti životem. Vrcholem mého blaha byla kniha Taras Bulba, kterou jsem vyhrál ve střelecké soutěži.

Za zmínku také stojí naše prázdninové nocování v kupkách sena na kopci u Domašína. Pohled na zapadající slunce, pak na hvězdnou oblohu a vyprávění strašidelných příběhů se nám líbilo, ale zato ta noc! Já sice blaženě spal a probudilo mě až ranní sluníčko, ale Marta místo spánku honila škvory, aby jí nenalezli do vlasů a do uší. Vícekrát si s námi to dobrodružství už nezopakovala.

Jako dítě dělníka jsem byl přijat do Pionýra. Asi čtyři roky jsem dokonce dělal předsedu oddílu, ale pionýrský šátek jsem jako jediný dostal až v osmé třídě. Šátkování totiž probíhalo dvakrát do roka, vždy k oslavě Říjnové revoluce a k 1. máji. Bohužel pro mne to byla období po čtvrtletní klasifikaci. A protože pionýr nesměl mít dvojku z chování, měl jsem smůlu. V té době se vždycky objevil nějaký malér. Ovšem v pololetí a na konci roku jsem byl bezúhonný! Těsně před závěrečnými zkouškami v osmé třídě jsme byli nabádáni ke zvýšenému úsilí a kázni. Tak se mi podařilo den před zkouškou z matematiky rozbít okno paní učitelce. Bydlela u fotbalového hřiště. Opět smůla pro oba. Mně to vyneslo trojku z matematiky.

Tím jsem se rozloučil s dětstvím v Dobrušce a odešel do internátu Pedagogické školy v Hradci Králové. Začala nová kapitola mého života ... A vydal jsem se tam ve svých prvních dlouhých kalhotách, protože pumpky jsem už nechtěl nosit.

7. OBRAZOVÁ PŘÍLOHA

Josef Řehák

Hájovna Ledce Hájovna Spáleniště

Oddací list dědy a babičky

Anna a Josef Votroubkovi s Helenkou a Slávkem

v Tanvaldě – Luba B., Helena D., Anna V., Fanouš D., Slávek V., Marta B., Hana B.

Anna slaví 80. narozeniny

zleva:Helena D., Anna V., Fanouš D., Hela B.

uprostřed: Helena D, Hela B., Jan Bečák

vlevo: Jitka a Radek Kostelečtí s Tomáškem a Michaelou

vpravo: Ivana a Tomáš Cahovi s Jeníčkem a Kubíčkem

Řehákovi z Pasek

dcera Olga Černá s vnoučaty Karolínou a Václavem

Anežka a Ján Cekulovi

nahoře zleva: Jaromír, Václav, Karel

dole zleva: Josefa, děda Josef Ř.

Karel Cekul – letec

v Polánkách: Karel Cekul st., Emílie, Eliška, Karel Cekul ml.

syn Ivan Cekul-Brunovský

Otílie a Bohuslav Železní

Irena Ledinská, Irena a Radovan Pilařovi

Pilařovi – zleva Radovan st., Jarmila, Radovan ml., Jana, Radovan nejst.

Ledinští – zleva Eliška, Martin, Lea, Matýsek

Ledinští – Jiří, Lenka a Terezka

Terezka L. – pro radost!

Bohumír Řehák na vojně

syn Jaromír – se psem… …a s puškou

syn Jaromír Ř. a Maruše

vedle ženicha otec Bohumír, nad ním dcera Marie a syn Zdeněk

Bohumír Ř. na pouti

Anna a Karel Řehákovi

Řehákovi: Karel ml. s Jaroslavou, synem Karlem a dcerou Věrou

rodokmen rodiny Jaromíra Řeháka

svatební foto Jaromíra a Marie Řehákových

jejich děti

zleva dole:Hana, Marie, Zdena

zleva nahoře: Zdeněk, Václav, Jaromír

rodina Jaromíra Ř. ml.

zleva dole: Ludmila, Jaromír

zleva nahoře: Jaromír, Martin, Libor

rodina Milana Ř.:

Vlasta a Milan, děti Dana a Milan ml.

Josefa a František Mervartovi

sourozenci Mervartovi

Marta, Pepík, Zdena

Marta a Alois Bučkovi slavili

kontakt: Bučkovi, Na Příčnici 599, Dobruška 518 01

Pepík Mervart s kuličkou

Josef a Marcela Mervartovi z Mostu

Zdena a Václav Švecovi

s vnučkou Lucinkou

Hana Matečná

dcera Katka s Eddym

Lubomíra, Jaromír a Veronika Jirošovi

Martin Dejmal a Lucka Janurová

Zbyněk Řehák s Dobroslavou

vedle ženicha: Hubertova manželka Drahomíra, mezi nimi Hubertova dcera Eva

Gronychovi – Jan st., Tereza, Simona, Dobroslava Ř., Jan ml.

Josef Řehák, děda – penzista – se loučí…

8. PODĚKOVÁNÍ

Tato kronika si neklade za cíl zachytit minulé události naprosto přesně. Nepátrali jsme v archivech. To, co je uvedeno, jsme zjistili z rodinných dokumentů, vlastních vzpomínek a ústního podání, jak se v rodě traduje. Proto prosím opravujte, vpisujte další údaje, jen tak bude toto dílko sloužit svému účelu. Pokud je o někom napsáno méně, nebyl to úmysl, ale nedostatek podkladů.

Chci poděkovat svým sourozencům a jejich rodinám i bratrancům a sestřenicím – jejich jména jsou uvedena v záhlaví jednotlivých textů - za písemné zpracování životních osudů a vzpomínek. Samozřejmě i jejich potomkům za pomoc.

Další dík patří mému manželovi Aloisu Bučkovi za víc než rok svaté trpělivosti a velkého pochopení.

Zvláště musím poděkovat svému vnukovi Martinu Dejmalovi a dceři Lubomíře Jirošové, kteří se postarali o technickou stránku a o vydání v digitální i knižní podobě.

Přijměte prosím naši Kroniku ... s takovým shovívavým porozuměním, s jakým jsme ji všichni tvořili.

Marta B u č k o v á

D o b r u š k a 2008

V elektronické podobě na adrese http://kronika-rehakovi.myslenka.net/